Prasavec

Další slovo do slovníčku:
prasavec = pravěký předchůdce savce

Střekov

Doposud jsem si myslel, že jedna z částí Ústí nad Labem se jmenuje Střekov. Při pohledu na vstupenku do cirkusu, kterou přinesla moje dcerka ze školky, mi svitlo. Jak jsem se mohl tak mýlit. Střekov přece nic neznamená, ale „Skřekov“, jak bylo na vstupence, to už smysl dává. Pravděpodobně to bylo v minulosti místo, kde byl hluboký les, kam se málokdo odvážil, jelikož toto místo bylo plné neznámých skřeků. Dokonce i v dnešní době se zde ještě ozývají občas skřeky vycházející obzvláště z míst Krajského či Okresního soudu. Pravděpodobně to jsou odsouzení trestanci, kteří při zaslechnutí soudních verdiktů kvílí nelidskými hlasy. Teď už si to budu pamatovat. Žádný Střekov, ale Skřekov.

Měsíc v úplňku

"Dnes svítil krásně měsíc, byl v úplňku," říká moje žena.
"Tatí, tatí, dnes byl úplnivej měsíc." volá na mě moje dcerka. :)

Vtípek

Baví se dva počítačoví fandové.
"Víš, že musíš koupit svému psovi čip?"
"Jo, už jsem mu koupil předplatné, ale ten parchant to nechce číst."

Pro ty, co neví: CHIP = počítačový magazín, zde odkaz www.chip.cz .

Nové slovíčko

tmavozrnná houska = tmavá, celozrnná houska
Vzniklo úplně samovolně při nákupu :)

Ústí nad Labem na Google - Street View

Mé oči se odlepily od monitoru, podíval jsem se z okna. Po silnici zrovna projížděl tmavý Opel s podivuhodnou konstrukcí. Co to veze na střeše? Nejdříve mě napadly ampliony. Ale žádný zvuk, žádná hudba, žádný cirkus, žádná akční sleva v některých z místních hypermarketů.
Až nápis "Google" mě probudil. "Street View", blesklo mi hlavou. A běžel jsem pro fotoaparát. Nebyl jsem moc rychlý, ale fotka se, ač na velikou dálku, celkem povedla. Super, tak Ústí bude na "Street View". Jako třeba "Paříž". Viz odkaz zde .

Prázdné tlachání

V kanceláři bylo ticho, které jen rušilo klapání klávesnic a klikání myší. Zatoužil jsem toto ticho prolomit. Tak jsem jen tak plácnul do éteru…
"Tak si představte, co se mi včera stalo…"
Nastalo ticho, klávesnice přestaly klapat. Dramatická pauza. V očích mých kolegů se objevily otazníky.
"Vůbec nic…"
"To je zajímavé, mě taky," opáčil jeden z kolegů."
Jestli jsme nebyli na stejném místě. Kde se ti to stalo?" zeptal jsem se.
"Doma," zněla odpověď.
"Mě také. No vidíš, vždyť jsem to říkal. Byli jsme na stejném místě."
Klávesnice se opět rozběhly, myši začaly klikat. To bylo slabé, příště zvolím silnější kalibr :)

Nová slovíčka :)

Podařilo se mi vymyslet několik nových slovíček a obohatit tak český jazyk. Snad mi to nebude mít nikdo za zlé :)

modroha = modrá obloha
wcmeska = sms která dorazí člověku sedícímu na wc
krklinka = bublinka v limonádě

Pepan a Koala

Občas mě něco chytne a nedám pokoj, dokud to nenapíšu. Jako třeba poslední příhoda s vajíčkem. Ta vznikla opravdu podivně. Byl to sen, který se mi zdál těsně před probuzením. V podstatě se odehrál přesně tak, jak jsem napsal. Nebylo ani třeba ho nějak upravovat. Přidávám teď do sekce „k pobavení“ další kousek. Vznikl, když se mě kolega v práci žertem zeptal, co bych dělal, kdyby mi v restauraci donesli k jídlu „Koalu“.

Pepan a Koala
"Pane vrchní, dám si toho medvídka Koalu."
"K vašim službám."
"Jednoho medvěda!!!" zahulákal vrchní do kuchyně.
"Tatí, ty ho fakt sníš?" vykulila na mě Evička oči.
"Neboj, to je jen vepřové maso, oni tomu tak jen říkají," chlácholila ji moje žena Jarmila. Evička chápavě přikývla hlavou.

Po chvilce.
"Ták, tady to máme… jeden koala pro pána!"
Spod nerezové poklice na nás zírala nepřítomnýma očkama hlava medvídka koaly. Rodinka ztichla.
"Ty oči, to jsou asi korálky, ne?" Znalecky jsem ohodnotil výtvor místního kuchaře.
"Tatí, to je fakt medvídek. Já se na tebe zlobím."
"No to jsi, Pepane ale fakt přehnal."
"Jů, táta sní koalu, to bude hustý!" ohodnotil devítiletý Péťa.
"No a co! Maso jako maso. Jedovatý to není. A možná je to i dietní. Vždyť jsi říkala, že si mám dát něco dietního! Víš, čím se živí? Eukalyptovými listy!!! Na tom přeci nemůže být nic špatného."

Uříznul jsem první sousto.
Malá Evča se rozplakala. "Tatínek spapá medvídka!"
"Pepane! Jestli do toho kousneš, už v životě s tebou nechci nic mít!"
Zahryznul jsem se do prvního sousta.
"Tak děti jdeme! Počkej, až přijdeš domů!"
Rodinka se dala na zběsilý úprk, děti plakaly.
Poválel jsem sousto po jazyku. Hmmm. Bylo to dobré...

Podvedli mne!

Tak jsem byl zase jednou nakupovat. Narazil jsem na něco, co mě fascinovalo. Úžasný nápad. Prodej vajíček po jednom kusu. Vajíčka kusovky! Proč kupovat celé plato? Proč jich kupovat pět, šest, či deset? Koupíte si jedno, dvě, tři a je to. Nemohl jsem od tohoto trháku odtrhnout oči. Každé vajíčko bylo extra zabalené. Krásný barevný obal. Nevydržel jsem a koupil jsem. Alespoň jedno. Cena byla docela nadsazená. Ale co chcete – NOVINKA! Než se to začne prodávat, musí se najít pár průkopníků, kteří nebudou litovat peněz. Ano, byl jsem průkopník. Donesl jsem vajíčko domů, jako svátost. Když jsem ho ale rozbalil, pokoušely se o mě mrákoty. BYL JSEM PODVEDEN! Skořápka byla čokoládová! A považte – bílek nikde. A žloutek? Fuj – byl plastový! A uvnitř toho plastu figurka. Figurka šklebící se opice! JAKÝ VÝSMĚCH! Nemohl jsem uvěřit, že tohle někdo mohl vymyslet. Kdo mohl být tak krutý? Kdo donutil zákazníky, aby kupovali vajíčka za takové peníze? Aby pak doma, kde by se měl člověk cítit bezpečně, v teple rodinného krbu, byli dehonestováni šklebící se opicí? NESKUTEČNÉ!!!

Sen - 20. července 2009

Sen byl krátký a kárající, zdál se mi těsně před probuzením.
Stál jsem u okna. Zatahoval jsem závěs. Najednou se ozval hlas:
„Stejně tak, jako teď zatahuješ závěs, aby skrz okno nešlo tolik světla, stejně tak ty přede mnou zavíráš svou duši, aby do ní nešlo Boží světlo."
To je všechno. Avšak dost na to, abych se sám nad sebou více zamyslel.

Po ránu

Tak jsem zase jednou jel do práce trolejbusem a potkal tam známého. Tvářil se tak, jako když mu právě ulétli holubi. Ono není divu - člověk, kterého z tepla lože nemilosrdně vytáhne drnčící budík, nehýří zrovna optimismem. Pozdravili jsme se, padly obvyklé fráze.
"Jak je?" zeptal jsem se.
"Toto ráno se mi zrovna nepovedlo," odpověděl zasmušile. A mlčel.
„Kdyby se ten den dal nějak přeskočit,“ posteskl si.
„Jo, to by se hodilo, mít do života třeba pět bonusů, a když by bylo ouvej, tak jeden z nich využiješ, přeskočíš den a je to.“
„Hm, “ a mlčel dál.
Až na pár dalších slůvek jsme potom mlčeli celou cestu. Napadlo mne, že bych ho měl trochu povzbudit. A tak mě nakonec napadlo - "Každé další ráno může být lepší, než to dnešní." On uznale pokýval hlavou a já vystoupil z trolejbusu. Nevím, jestli mu to pomohlo. Ale možná to pomůže někomu z vás. Já sám vlastně ani nevím, jestli jsem na to přišel sám, či jsem si to kdysi dávno někde přečetl a teď se to vydralo na povrch z mých hlubin mozkových. Raději se pro všechny případy vzdávám autorství.

Sen - 7. července 2009

Zdálo se mi, že stojím se svou rodinou uprostřed panelového sídliště. Byla nás tam malá skupinka lidí. Najednou jsme v dálce uviděli obrovské, cihlově červené letadlo. Letělo blíž a blíž, ztěžka a pomalu. A klesalo pořád níž. Všichni jsme trnuli hrůzou, co se stane, protože letělo nad obydlenými domy. Ještě se snažilo otočit směr, pak mu ale upadlo ocasní kormidlo a letadlo spadlo na jeden z paneláků. Úplně ho celý rozsypalo. Bylo to celkem blízko nás. Všichni jsme věděli, že bude následovat výbuch. Báli jsme se, že by nás mohl sežehnout jeho plamen. K tomu výbuchu pak opravdu došlo. Nebyl tak velký, takže jsme si všichni oddechli, ale mě v tu chvíli napadlo, že po něm přijde tlaková vlna. Na všechny jsem zakřičel, ať si lehnou. Lehli jsme si a čekali. Držel jsem svoji dcerku a ženu tak, aby se jim nic nestalo. Přišel velký vítr, spousta prachu, vzduchem létaly drobné části lehčích předmětů. Když se vlna převalila, někdo řekl, že teď pěkně sprchne. Běžel jsem o kus dál, do takového dolíku, kde byly různé předměty. Byl tam také natažený igelit. Ten jsem strhnul a běžel s ním ke své rodince, abych je tím přikryl. Mezitím začalo drobně pršet. Řekl jsem, že teď musíme odsud pryč. Utíkali jsme pryč a najednou jsem před očima uviděl dlouhý seznam. „Co to je za seznam?“ zeptal jsem se. Nějaký hlas odpověděl „ to jsou města, která budou trpět povodněmi“. Zarazilo mě to, těch měst tam bylo opravdu hodně. Určitě více než přes stovku. Najednou byl seznam pryč. Snažil jsem se vzpomenout, jaká města tam byla, ale žádné jsem si nezapamatoval. Později mi na mysli vytanulo „Heřmanův Městec“.

Dary největší

Všichni máme společné jedno. Dar, který se nedá vyčíslit – svůj život. K tomu abychom ho žili, potřebujeme duši a tělo. Další z darů, bez kterých se neobejdeme. Když se však někdy dívám kolem sebe, nemůžu ani uvěřit, jak s těmito dary někteří z nás nakládají. Jakým způsobem likvidují své tělo, jakým způsobem likvidují svoji duši.

Zkusme si to představit. Máme dítě, kterému chceme koupit tu nejkrásnější hračku. Chceme, aby mu zářily oči radostí. Chceme, aby si s ní hrálo, a aby mu vydržela co nejdéle. Těšíme se na to, jak bude překvapené, jakou bude mít radost, jak si s ní bude hodiny hrát. Když mu ji však dáme, vezme ji a praští s ní o zeď. Pak vezme kladivo a tuto krásnou hračku roztluče na malé kousky. Bude to pro nás nepochopitelné. Stejně tak je nepochopitelné, když lidé dělají to samé se svým tělem. Neváží si ho a úmyslně ho ničí. A stejně tak nakládají se svou duší, se svým životem. Nevím jak pro koho, ale pro mě jsou naprosto otřesné záběry lidí, kteří si jakýmkoliv způsobem úmyslně ničí své tělo. Konkrétně mám na mysli „Jackass“. Kdo neví, ať se podívá například na tento odkaz http://www.youtube.com/watch?v=X8i8X_Gb0xA&feature=related. A to je jen zlomek toho, co jsou tito lidé se svým tělem schopni udělat.

Proč to ti lidé však dělají? Pro peníze? Pro slávu? Z frajeřiny? Sám nevím. Myslím si však jedno. Dokud tady bude obecenstvo, které se na to bude chtít dívat, které se tomu bude obdivovat, tak tento jev nezmizí.

A naše duše? Děláme s ní to samé. Bohužel to není tolik vidět. Asi se mnou málokdo bude souhlasit, ale myslím si, že sledování pořadů se „závadnou“ tématikou udělá do lidské duše nesmazatelné zářezy. Když si dnes pustím televizi, garantuju vám, že nejméně na jednom programu bude detektivka, kde se bude vyšetřovat vražda, akční film se spoustou mrtvých, nebo lascivní sexuální scéna. Je úplně jedno, zda divák dovede rozlišit, co je skutečnost a co je jen film. Nechtěně se nám dostávají do duše artefakty z těchto ponurých filmů a nepřímo a nenápadně ovlivňují naši psychiku.

Proto dívejme se více na krásné, vyhledávejme více veselé. Neházejme se svým tělem, či duší o zeď. Nerozbíjejme je kladívkem. Zacházejme s úctou s dary, které jsme od Boha a od našich rodičů dostali.

Semafory

Neustále někam spěcháme. Čas nás honí a den je rozplánovaný skoro na vteřiny. Když nás něco zdrží, časový plán se hroutí a hned má člověk o starost víc. Nadáváme, rozčilujeme se, jsme nervózní. V tu chvíli je z nás nášlapná mina. Stačí maličkost a ten, kdo neopatrně šlápne, tuto minu odpálí. Může to být kdokoli. Náhodný člověk, kolega v práci, zákazník, či, jak se nejčastěji stává, někdo z nejbližších. Na tohoto chudáka pak vylijeme z našeho kyblíku nervů svůj žlučovitý obsah. Proč se však rozčilovat? Kvůli několika ztraceným minutám?

Cesta do práce mi trvá 30 minut. Dnes jsem chtěl zlomit svůj časový rekord a tak jsem spěchal. Zastavil mě však semafor. Nekonečně dlouho jsem čekal, než se rozsvítila zelená. Byl jsem naštvaný, že jsem ztratil tolik drahocenných vteřin. Nicméně mě to donutilo přemýšlet. Co by se stalo, kdyby tam ten semafor nebyl? Semafory jsou přeci od toho, aby synchronizovaly dopravu. Aby se něco zastavilo a něco jiného mohlo jet. Nebo někdo jít. Z chaosu vytvářejí řád bez kolizí. Proč se tedy rozčilovat? Vždyť je to pro naše dobro.

A jak je to se skutečným světem? Nestíháme? Tak se hlavně nerozčilujme. V tuto chvíli nás někdo zadržel, něco nás zastavilo, svítila nám červená. Možná proto, abychom se zařadili do plynulého toku událostí, abychom někde v budoucnu pořádně nenarazili. Takže přijměme tento fakt. Vlastně buďme vděční. Uvolněme se a děkujme za to, že i když se nám naboural náš časový plán, možná jsme unikli něčemu mnohem horšímu, co by mohlo mít mnohem závažnější důsledky. Přijmeme-li tuto vizi, nebudeme mít vztek. Nebudeme si ho vylévat na ostatních a bude nám zde na tomto světě zase o trochu lépe.

Co jsme zaseli, to sklidíme

"Podívej, tati, beruška."
"No a co? Tak je tam beruška. Musíme jít, ať to stihneme."
"Ale ona leze na tu kytičku…“
"Ku..a, nes… mě, říkal jsem, že spěcháme, musím ještě do servisu pro auto."
"Ale…“
"Jdeme!!!"

Mám radost, když vidím jak maminka, či tatínek vede za ručičku své dítě a povídá si s ním, vysvětluje. Mám radost, když vidím na hřišti tatínka či maminku, jak si se svým dítětem hraje. Mám radost, když vidím rozzářené dětské oči.

Avšak bolí mě srdce, když tatínek kráčí dlouhými kroky a za ruku táhne bezohledně dítě. On jeden krok, dítě čtyři. Bradička se mu natřásá a otec rozzuřen nad dítětem, které ho zdržuje, táhne ten nebohý uzlíček za sebou. Slepý a hluchý neslyší pláč svého dítěte. Nebo maminka, které povolily nervy, a mrštila svým dítětem do golfek. Hned na to zasypává své dítě jednou ránou za druhou. Přes ručičky, přes tvář, přes hlavičku, až na zem padá dětská čepička, která se už na tom zmítajícím tělíčku neudržela. V té chvíli stojím zkoprnělý a neschopen slova. Sám sobě nadávajíc pro vlastní neschopnost správně zareagovat, zastavit ten příliv vzteku. Zastavit ten vodopád, kterým ten větší a silnější zaplavuje toho malého, bezbranného.

Proč to všechno? Tolik nás všechny ten uspěchaný svět ničí? Taková má být daň za "ztracené" vteřiny? Zastavme se na chvilku. Co může být přednějšího, než naše dítě? Doba je těžká, to vím. Je těžké udržet nervy na uzdě. Ale měli bychom se ovládat. Jinak pácháme nenávratné škody na dětské duši. A je možné, že až jednou budeme staří a pomalí, až se z nás stanou ukňourané trosky, všechno se nám vrátí. Co jsme zaseli, to sklidíme.

"Synku, chtěl bych ti něco říci."
"No jo, ale teď nemám čas."
"Chtěl bych jen…“
"Ty si vybereš vždycky chvíli…“
"Ale je to důležité…“
"Do pr…le, říkám, že nemám čas, musím ještě do servisu pro auto."
"Ale…“
"Čau, musím letět."

Cesty do práce - 8.

Všichni bychom rádi měnili svět. Především když je člověk mladý, plný energie a nadšení. Časem však začne narážet na překážky a na nemožnost pohnout zatuhlými kolesy lidského bytí. Člověk ztratí chuť a energii. Aniž bychom si to však uvědomili, měníme svět každým dnem, každou hodinou, každou sekundou. Jistě mnozí znají teorii o motýlu, který mávnutím křídel dovede rozhýbat sled událostí, na jejichž konci je vznik tornáda. Totéž platí i o konání člověka. Vše co člověk na zemi vykoná, to rozhýbává nekonečné množství událostí. Vše co člověk vykoná, mění svět. Chceme-li udělat svět lepším, konejme dobré věci. Nebudeme sice hrdinové, ke kterým bude upínat celé lidstvo svůj zrak, ale budeme zde na světě spokojeni. A o to jde především.

Cesty do práce - 7.

Tak se to dnes ve mně hádalo. Mám jít do práce pěšky, nemám jít do práce pěšky. Jeden hlas mi říkal „neblázni, vždyť prší“. Druhý říkal „tohle že je déšť?“ A pak jsem si vzpomněl, že dříve, když jsem jezdil na vandry, chodili jsme i v mnohem silnějších deštích. A tak jsem tedy šel.

Vzpomínal jsem, kolikrát jsem kdy zmoknul. Jak jsem šlapal pěšky několik kilometrů za prudkého lijáku z kopce do kopce. Jak jsem se pak setkal s kamarády v hospůdce. Hospodská změřila moji zmoklou postavičku přísným pohledem a pronesla „to vypadá na grog“. A tak jsem si ho dal. Promoklý skrz na skrz jsem pak seděl mezi kamarády a nad louží, která se pode mnou udělala. „Člověče, z tebe se kouří,“ pronesl uznale kamarád. A měl pravdu, pára ode mne stoupala jak z rychlovarné konvice. „To bude tím grogem“ odvětil jsem. A tak jsme si dali grog všichni a pěli ódy nad tímto úžasným vysušovacím nápojem. Přežil jsem to ve zdraví, neomarodil jsem. Holt, jsme dnes už zhýčkaní a ani nevíme, co znamená pořádně zmoknout. Pár kapek deště, a když se ráno nedostaneme suchou nohou do práce, tak už nadáváme.

A já? Došel jsem do práce skoro suchý. Kapky padaly tak sporadicky, že mnohé z nich uschly na mém oblečení dříve, než jsem došel na místo. Tohle se opravdu nedalo nazvat deštěm.

Cesty do práce - 6.

Dnes drobně pršelo, tak jsem svou obvyklou ranní procházku do práce zkrátil. Ale i tak mě něco napadlo. Přemýšlel jsem o svém životě, a uvědomil si, že se dělí na dílčí etapy.

Období nevědomosti (dětství asi tak do 2 let), období absolutní oddanosti a závislosti na rodičích (asi tak do 7 let), období kdy mi bylo všechno fuk, ale poslouchal jsem rodiče (asi tak do 13 let), období kdy mi bylo všechno fuk, ale už jsem si dělal všechno po svém (asi až do 21 let). Období zodpovědnosti (když má člověk rodinu, o kterou se musí starat - asi tak do 36 let). A období zodpovědnosti a usmíření (zodpovědnost k rodině, usmíření s faktem, že jsou věci, které člověk nemůže měnit, usmíření se světem – beru ho takový, jaký je).

A teď jsem zvědavý, jaká období mě ještě čekají.

Cesty do práce - 5.

Tak dnes mě cestou do práce nic nenapadlo. To bude tím víkendem. Použil jsem tedy CML (Centrální Mozek Lidstva - internet), a vylovil z jeho kalných vod zajímavé srovnání.

Jaký je rozdíl mezi obyčejným člověkem a programátorem? Obyčejný člověk si myslí, že jeden kilobyte má 1000 bytů a programátor si myslí, že jeden kilometr má 1024 metrů.

Ovšem dneškem ta poučka přestala platit, alespoň tedy pro mne, obyčejného člověka :). Protože teď už to vím.

Ale když jsme u těch programátorů. Tak jeden vtípek pro dobrou náladu.

Programátor líčí svůj zážitek z nákupu: Koukám na lísteček k nákupu, co mi má žena napsala. A musel jsem se zasmát. Představte si, že tam bylo – „Filé 1 kg“. Tak jsem jí hned do telefonu sprdnul, že „fajl“ se píše „file“, s krátkým „e“, a už vůbec není v kilogramech (panebože, kde to vzala?), ale v kilobajtech. Já nevím, čím ty ženské přemýšlí. A víte co mi na to řekla? Prý ať se těch kilobajtů zkusím nažrat. Vůbec nechápu, co tím myslela.

Hlášky mé malé dcerky - 1.

Při nedělním obědě, kdy se jí starší sestra smála, jakým způsobem jí. Tak tedy vzkaz všem posměváčkům. "Buď zticha a nesměj se! Nebo tě zabije ještěrka."

Cesty do práce - 4.

Leckterý hloupý a chudý by mohl moudrého a bohatého učit lásce.

Cesty do práce - 3.

Vědci zjisitli, že lidé, kteří konzumují ve větší míře citrony, mají v pozdějším věku více vrásek. Jestli tomu některý z vás nevěří, ať si lízne citronu před zrcadlem :)

Cesty do práce - 2.

Přítomnost je jen filozofickým pojmem. Je to jen pomyslná hranice mezi minulostí a budoucností.

Cesty do práce - 1.

Nenalézáme li morálku v sobě, hledáme ji v ostatních. O to více jsme pak roztrpčeni, když ten, na koho jsme toto břímě uvalili, zakopne a morálku poruší.

Cesty do práce - úvod

Jsem jen obyčejný člověk. Pro někoho socka. Nemaje automobil, jezdím do práce trolejbusem. Jednoho dne, bylo to poměrně nedávno, jsem zjistil, že mám prošlou legitimaci MHD. Vystoupil jsem a chtěl jsem si koupit jízdenku mobilem. Ale ouha. Číslo, na které je možné si jízdenku objednat, jsem z paměti neznal. Nu co, rozhodnul jsem se jít do práce pěšky. Zabralo to slabou půlhodinku, což se k mému úžasu blížilo času, který jsem strávil v MHD a čekáním na to, až ta pixla nacpaná lidmi, přijede. Od té doby chodím pěšky. Navíc to má výhodu v tom, že člověk může více přemýšlet. A tak ty "perly", které by bylo škoda jen tak je nechat válet někde na chodníku, mezi mým domovem a prací, budu zveřejňovat na tomto blogu.

Konkurence je všude...

Ještě jsem ani pořádně nezačal psát, a už je tu moje konkurence. No, zúčtujeme spolu, nebyčejný člověče z http://neobycejny.blogspot.com/. :)

Cože?

Cože? Já mám svůj blog? No nazdar!