Podvedli mne!

Tak jsem byl zase jednou nakupovat. Narazil jsem na něco, co mě fascinovalo. Úžasný nápad. Prodej vajíček po jednom kusu. Vajíčka kusovky! Proč kupovat celé plato? Proč jich kupovat pět, šest, či deset? Koupíte si jedno, dvě, tři a je to. Nemohl jsem od tohoto trháku odtrhnout oči. Každé vajíčko bylo extra zabalené. Krásný barevný obal. Nevydržel jsem a koupil jsem. Alespoň jedno. Cena byla docela nadsazená. Ale co chcete – NOVINKA! Než se to začne prodávat, musí se najít pár průkopníků, kteří nebudou litovat peněz. Ano, byl jsem průkopník. Donesl jsem vajíčko domů, jako svátost. Když jsem ho ale rozbalil, pokoušely se o mě mrákoty. BYL JSEM PODVEDEN! Skořápka byla čokoládová! A považte – bílek nikde. A žloutek? Fuj – byl plastový! A uvnitř toho plastu figurka. Figurka šklebící se opice! JAKÝ VÝSMĚCH! Nemohl jsem uvěřit, že tohle někdo mohl vymyslet. Kdo mohl být tak krutý? Kdo donutil zákazníky, aby kupovali vajíčka za takové peníze? Aby pak doma, kde by se měl člověk cítit bezpečně, v teple rodinného krbu, byli dehonestováni šklebící se opicí? NESKUTEČNÉ!!!

Sen - 20. července 2009

Sen byl krátký a kárající, zdál se mi těsně před probuzením.
Stál jsem u okna. Zatahoval jsem závěs. Najednou se ozval hlas:
„Stejně tak, jako teď zatahuješ závěs, aby skrz okno nešlo tolik světla, stejně tak ty přede mnou zavíráš svou duši, aby do ní nešlo Boží světlo."
To je všechno. Avšak dost na to, abych se sám nad sebou více zamyslel.

Po ránu

Tak jsem zase jednou jel do práce trolejbusem a potkal tam známého. Tvářil se tak, jako když mu právě ulétli holubi. Ono není divu - člověk, kterého z tepla lože nemilosrdně vytáhne drnčící budík, nehýří zrovna optimismem. Pozdravili jsme se, padly obvyklé fráze.
"Jak je?" zeptal jsem se.
"Toto ráno se mi zrovna nepovedlo," odpověděl zasmušile. A mlčel.
„Kdyby se ten den dal nějak přeskočit,“ posteskl si.
„Jo, to by se hodilo, mít do života třeba pět bonusů, a když by bylo ouvej, tak jeden z nich využiješ, přeskočíš den a je to.“
„Hm, “ a mlčel dál.
Až na pár dalších slůvek jsme potom mlčeli celou cestu. Napadlo mne, že bych ho měl trochu povzbudit. A tak mě nakonec napadlo - "Každé další ráno může být lepší, než to dnešní." On uznale pokýval hlavou a já vystoupil z trolejbusu. Nevím, jestli mu to pomohlo. Ale možná to pomůže někomu z vás. Já sám vlastně ani nevím, jestli jsem na to přišel sám, či jsem si to kdysi dávno někde přečetl a teď se to vydralo na povrch z mých hlubin mozkových. Raději se pro všechny případy vzdávám autorství.

Sen - 7. července 2009

Zdálo se mi, že stojím se svou rodinou uprostřed panelového sídliště. Byla nás tam malá skupinka lidí. Najednou jsme v dálce uviděli obrovské, cihlově červené letadlo. Letělo blíž a blíž, ztěžka a pomalu. A klesalo pořád níž. Všichni jsme trnuli hrůzou, co se stane, protože letělo nad obydlenými domy. Ještě se snažilo otočit směr, pak mu ale upadlo ocasní kormidlo a letadlo spadlo na jeden z paneláků. Úplně ho celý rozsypalo. Bylo to celkem blízko nás. Všichni jsme věděli, že bude následovat výbuch. Báli jsme se, že by nás mohl sežehnout jeho plamen. K tomu výbuchu pak opravdu došlo. Nebyl tak velký, takže jsme si všichni oddechli, ale mě v tu chvíli napadlo, že po něm přijde tlaková vlna. Na všechny jsem zakřičel, ať si lehnou. Lehli jsme si a čekali. Držel jsem svoji dcerku a ženu tak, aby se jim nic nestalo. Přišel velký vítr, spousta prachu, vzduchem létaly drobné části lehčích předmětů. Když se vlna převalila, někdo řekl, že teď pěkně sprchne. Běžel jsem o kus dál, do takového dolíku, kde byly různé předměty. Byl tam také natažený igelit. Ten jsem strhnul a běžel s ním ke své rodince, abych je tím přikryl. Mezitím začalo drobně pršet. Řekl jsem, že teď musíme odsud pryč. Utíkali jsme pryč a najednou jsem před očima uviděl dlouhý seznam. „Co to je za seznam?“ zeptal jsem se. Nějaký hlas odpověděl „ to jsou města, která budou trpět povodněmi“. Zarazilo mě to, těch měst tam bylo opravdu hodně. Určitě více než přes stovku. Najednou byl seznam pryč. Snažil jsem se vzpomenout, jaká města tam byla, ale žádné jsem si nezapamatoval. Později mi na mysli vytanulo „Heřmanův Městec“.

Dary největší

Všichni máme společné jedno. Dar, který se nedá vyčíslit – svůj život. K tomu abychom ho žili, potřebujeme duši a tělo. Další z darů, bez kterých se neobejdeme. Když se však někdy dívám kolem sebe, nemůžu ani uvěřit, jak s těmito dary někteří z nás nakládají. Jakým způsobem likvidují své tělo, jakým způsobem likvidují svoji duši.

Zkusme si to představit. Máme dítě, kterému chceme koupit tu nejkrásnější hračku. Chceme, aby mu zářily oči radostí. Chceme, aby si s ní hrálo, a aby mu vydržela co nejdéle. Těšíme se na to, jak bude překvapené, jakou bude mít radost, jak si s ní bude hodiny hrát. Když mu ji však dáme, vezme ji a praští s ní o zeď. Pak vezme kladivo a tuto krásnou hračku roztluče na malé kousky. Bude to pro nás nepochopitelné. Stejně tak je nepochopitelné, když lidé dělají to samé se svým tělem. Neváží si ho a úmyslně ho ničí. A stejně tak nakládají se svou duší, se svým životem. Nevím jak pro koho, ale pro mě jsou naprosto otřesné záběry lidí, kteří si jakýmkoliv způsobem úmyslně ničí své tělo. Konkrétně mám na mysli „Jackass“. Kdo neví, ať se podívá například na tento odkaz http://www.youtube.com/watch?v=X8i8X_Gb0xA&feature=related. A to je jen zlomek toho, co jsou tito lidé se svým tělem schopni udělat.

Proč to ti lidé však dělají? Pro peníze? Pro slávu? Z frajeřiny? Sám nevím. Myslím si však jedno. Dokud tady bude obecenstvo, které se na to bude chtít dívat, které se tomu bude obdivovat, tak tento jev nezmizí.

A naše duše? Děláme s ní to samé. Bohužel to není tolik vidět. Asi se mnou málokdo bude souhlasit, ale myslím si, že sledování pořadů se „závadnou“ tématikou udělá do lidské duše nesmazatelné zářezy. Když si dnes pustím televizi, garantuju vám, že nejméně na jednom programu bude detektivka, kde se bude vyšetřovat vražda, akční film se spoustou mrtvých, nebo lascivní sexuální scéna. Je úplně jedno, zda divák dovede rozlišit, co je skutečnost a co je jen film. Nechtěně se nám dostávají do duše artefakty z těchto ponurých filmů a nepřímo a nenápadně ovlivňují naši psychiku.

Proto dívejme se více na krásné, vyhledávejme více veselé. Neházejme se svým tělem, či duší o zeď. Nerozbíjejme je kladívkem. Zacházejme s úctou s dary, které jsme od Boha a od našich rodičů dostali.

Semafory

Neustále někam spěcháme. Čas nás honí a den je rozplánovaný skoro na vteřiny. Když nás něco zdrží, časový plán se hroutí a hned má člověk o starost víc. Nadáváme, rozčilujeme se, jsme nervózní. V tu chvíli je z nás nášlapná mina. Stačí maličkost a ten, kdo neopatrně šlápne, tuto minu odpálí. Může to být kdokoli. Náhodný člověk, kolega v práci, zákazník, či, jak se nejčastěji stává, někdo z nejbližších. Na tohoto chudáka pak vylijeme z našeho kyblíku nervů svůj žlučovitý obsah. Proč se však rozčilovat? Kvůli několika ztraceným minutám?

Cesta do práce mi trvá 30 minut. Dnes jsem chtěl zlomit svůj časový rekord a tak jsem spěchal. Zastavil mě však semafor. Nekonečně dlouho jsem čekal, než se rozsvítila zelená. Byl jsem naštvaný, že jsem ztratil tolik drahocenných vteřin. Nicméně mě to donutilo přemýšlet. Co by se stalo, kdyby tam ten semafor nebyl? Semafory jsou přeci od toho, aby synchronizovaly dopravu. Aby se něco zastavilo a něco jiného mohlo jet. Nebo někdo jít. Z chaosu vytvářejí řád bez kolizí. Proč se tedy rozčilovat? Vždyť je to pro naše dobro.

A jak je to se skutečným světem? Nestíháme? Tak se hlavně nerozčilujme. V tuto chvíli nás někdo zadržel, něco nás zastavilo, svítila nám červená. Možná proto, abychom se zařadili do plynulého toku událostí, abychom někde v budoucnu pořádně nenarazili. Takže přijměme tento fakt. Vlastně buďme vděční. Uvolněme se a děkujme za to, že i když se nám naboural náš časový plán, možná jsme unikli něčemu mnohem horšímu, co by mohlo mít mnohem závažnější důsledky. Přijmeme-li tuto vizi, nebudeme mít vztek. Nebudeme si ho vylévat na ostatních a bude nám zde na tomto světě zase o trochu lépe.