Na zastávce

Klasické ráno na zastávce trolejbusu. Skupinka hochů jedoucí do školy se pošťuchuje. Za každým druhým slovem "ty vole...", nebo něco ještě jadrnějšího. Když se však ozve "...ti takovou plácnu, že tě ani Google nenajde!", tak zvedám pomyslný palec. Dobrá hláška :)

Po ránu

Tak jsem zase jednou jel do práce trolejbusem a potkal tam známého. Tvářil se tak, jako když mu právě ulétli holubi. Ono není divu - člověk, kterého z tepla lože nemilosrdně vytáhne drnčící budík, nehýří zrovna optimismem. Pozdravili jsme se, padly obvyklé fráze.
"Jak je?" zeptal jsem se.
"Toto ráno se mi zrovna nepovedlo," odpověděl zasmušile. A mlčel.
„Kdyby se ten den dal nějak přeskočit,“ posteskl si.
„Jo, to by se hodilo, mít do života třeba pět bonusů, a když by bylo ouvej, tak jeden z nich využiješ, přeskočíš den a je to.“
„Hm, “ a mlčel dál.
Až na pár dalších slůvek jsme potom mlčeli celou cestu. Napadlo mne, že bych ho měl trochu povzbudit. A tak mě nakonec napadlo - "Každé další ráno může být lepší, než to dnešní." On uznale pokýval hlavou a já vystoupil z trolejbusu. Nevím, jestli mu to pomohlo. Ale možná to pomůže někomu z vás. Já sám vlastně ani nevím, jestli jsem na to přišel sám, či jsem si to kdysi dávno někde přečetl a teď se to vydralo na povrch z mých hlubin mozkových. Raději se pro všechny případy vzdávám autorství.

Semafory

Neustále někam spěcháme. Čas nás honí a den je rozplánovaný skoro na vteřiny. Když nás něco zdrží, časový plán se hroutí a hned má člověk o starost víc. Nadáváme, rozčilujeme se, jsme nervózní. V tu chvíli je z nás nášlapná mina. Stačí maličkost a ten, kdo neopatrně šlápne, tuto minu odpálí. Může to být kdokoli. Náhodný člověk, kolega v práci, zákazník, či, jak se nejčastěji stává, někdo z nejbližších. Na tohoto chudáka pak vylijeme z našeho kyblíku nervů svůj žlučovitý obsah. Proč se však rozčilovat? Kvůli několika ztraceným minutám?

Cesta do práce mi trvá 30 minut. Dnes jsem chtěl zlomit svůj časový rekord a tak jsem spěchal. Zastavil mě však semafor. Nekonečně dlouho jsem čekal, než se rozsvítila zelená. Byl jsem naštvaný, že jsem ztratil tolik drahocenných vteřin. Nicméně mě to donutilo přemýšlet. Co by se stalo, kdyby tam ten semafor nebyl? Semafory jsou přeci od toho, aby synchronizovaly dopravu. Aby se něco zastavilo a něco jiného mohlo jet. Nebo někdo jít. Z chaosu vytvářejí řád bez kolizí. Proč se tedy rozčilovat? Vždyť je to pro naše dobro.

A jak je to se skutečným světem? Nestíháme? Tak se hlavně nerozčilujme. V tuto chvíli nás někdo zadržel, něco nás zastavilo, svítila nám červená. Možná proto, abychom se zařadili do plynulého toku událostí, abychom někde v budoucnu pořádně nenarazili. Takže přijměme tento fakt. Vlastně buďme vděční. Uvolněme se a děkujme za to, že i když se nám naboural náš časový plán, možná jsme unikli něčemu mnohem horšímu, co by mohlo mít mnohem závažnější důsledky. Přijmeme-li tuto vizi, nebudeme mít vztek. Nebudeme si ho vylévat na ostatních a bude nám zde na tomto světě zase o trochu lépe.

Cesty do práce - 8.

Všichni bychom rádi měnili svět. Především když je člověk mladý, plný energie a nadšení. Časem však začne narážet na překážky a na nemožnost pohnout zatuhlými kolesy lidského bytí. Člověk ztratí chuť a energii. Aniž bychom si to však uvědomili, měníme svět každým dnem, každou hodinou, každou sekundou. Jistě mnozí znají teorii o motýlu, který mávnutím křídel dovede rozhýbat sled událostí, na jejichž konci je vznik tornáda. Totéž platí i o konání člověka. Vše co člověk na zemi vykoná, to rozhýbává nekonečné množství událostí. Vše co člověk vykoná, mění svět. Chceme-li udělat svět lepším, konejme dobré věci. Nebudeme sice hrdinové, ke kterým bude upínat celé lidstvo svůj zrak, ale budeme zde na světě spokojeni. A o to jde především.

Cesty do práce - 7.

Tak se to dnes ve mně hádalo. Mám jít do práce pěšky, nemám jít do práce pěšky. Jeden hlas mi říkal „neblázni, vždyť prší“. Druhý říkal „tohle že je déšť?“ A pak jsem si vzpomněl, že dříve, když jsem jezdil na vandry, chodili jsme i v mnohem silnějších deštích. A tak jsem tedy šel.

Vzpomínal jsem, kolikrát jsem kdy zmoknul. Jak jsem šlapal pěšky několik kilometrů za prudkého lijáku z kopce do kopce. Jak jsem se pak setkal s kamarády v hospůdce. Hospodská změřila moji zmoklou postavičku přísným pohledem a pronesla „to vypadá na grog“. A tak jsem si ho dal. Promoklý skrz na skrz jsem pak seděl mezi kamarády a nad louží, která se pode mnou udělala. „Člověče, z tebe se kouří,“ pronesl uznale kamarád. A měl pravdu, pára ode mne stoupala jak z rychlovarné konvice. „To bude tím grogem“ odvětil jsem. A tak jsme si dali grog všichni a pěli ódy nad tímto úžasným vysušovacím nápojem. Přežil jsem to ve zdraví, neomarodil jsem. Holt, jsme dnes už zhýčkaní a ani nevíme, co znamená pořádně zmoknout. Pár kapek deště, a když se ráno nedostaneme suchou nohou do práce, tak už nadáváme.

A já? Došel jsem do práce skoro suchý. Kapky padaly tak sporadicky, že mnohé z nich uschly na mém oblečení dříve, než jsem došel na místo. Tohle se opravdu nedalo nazvat deštěm.

Cesty do práce - 6.

Dnes drobně pršelo, tak jsem svou obvyklou ranní procházku do práce zkrátil. Ale i tak mě něco napadlo. Přemýšlel jsem o svém životě, a uvědomil si, že se dělí na dílčí etapy.

Období nevědomosti (dětství asi tak do 2 let), období absolutní oddanosti a závislosti na rodičích (asi tak do 7 let), období kdy mi bylo všechno fuk, ale poslouchal jsem rodiče (asi tak do 13 let), období kdy mi bylo všechno fuk, ale už jsem si dělal všechno po svém (asi až do 21 let). Období zodpovědnosti (když má člověk rodinu, o kterou se musí starat - asi tak do 36 let). A období zodpovědnosti a usmíření (zodpovědnost k rodině, usmíření s faktem, že jsou věci, které člověk nemůže měnit, usmíření se světem – beru ho takový, jaký je).

A teď jsem zvědavý, jaká období mě ještě čekají.

Cesty do práce - 5.

Tak dnes mě cestou do práce nic nenapadlo. To bude tím víkendem. Použil jsem tedy CML (Centrální Mozek Lidstva - internet), a vylovil z jeho kalných vod zajímavé srovnání.

Jaký je rozdíl mezi obyčejným člověkem a programátorem? Obyčejný člověk si myslí, že jeden kilobyte má 1000 bytů a programátor si myslí, že jeden kilometr má 1024 metrů.

Ovšem dneškem ta poučka přestala platit, alespoň tedy pro mne, obyčejného člověka :). Protože teď už to vím.

Ale když jsme u těch programátorů. Tak jeden vtípek pro dobrou náladu.

Programátor líčí svůj zážitek z nákupu: Koukám na lísteček k nákupu, co mi má žena napsala. A musel jsem se zasmát. Představte si, že tam bylo – „Filé 1 kg“. Tak jsem jí hned do telefonu sprdnul, že „fajl“ se píše „file“, s krátkým „e“, a už vůbec není v kilogramech (panebože, kde to vzala?), ale v kilobajtech. Já nevím, čím ty ženské přemýšlí. A víte co mi na to řekla? Prý ať se těch kilobajtů zkusím nažrat. Vůbec nechápu, co tím myslela.

Cesty do práce - 4.

Leckterý hloupý a chudý by mohl moudrého a bohatého učit lásce.

Cesty do práce - 3.

Vědci zjisitli, že lidé, kteří konzumují ve větší míře citrony, mají v pozdějším věku více vrásek. Jestli tomu některý z vás nevěří, ať si lízne citronu před zrcadlem :)

Cesty do práce - 2.

Přítomnost je jen filozofickým pojmem. Je to jen pomyslná hranice mezi minulostí a budoucností.

Cesty do práce - 1.

Nenalézáme li morálku v sobě, hledáme ji v ostatních. O to více jsme pak roztrpčeni, když ten, na koho jsme toto břímě uvalili, zakopne a morálku poruší.

Cesty do práce - úvod

Jsem jen obyčejný člověk. Pro někoho socka. Nemaje automobil, jezdím do práce trolejbusem. Jednoho dne, bylo to poměrně nedávno, jsem zjistil, že mám prošlou legitimaci MHD. Vystoupil jsem a chtěl jsem si koupit jízdenku mobilem. Ale ouha. Číslo, na které je možné si jízdenku objednat, jsem z paměti neznal. Nu co, rozhodnul jsem se jít do práce pěšky. Zabralo to slabou půlhodinku, což se k mému úžasu blížilo času, který jsem strávil v MHD a čekáním na to, až ta pixla nacpaná lidmi, přijede. Od té doby chodím pěšky. Navíc to má výhodu v tom, že člověk může více přemýšlet. A tak ty "perly", které by bylo škoda jen tak je nechat válet někde na chodníku, mezi mým domovem a prací, budu zveřejňovat na tomto blogu.