středa 24. června 2009

Cesty do práce - 7.

Tak se to dnes ve mně hádalo. Mám jít do práce pěšky, nemám jít do práce pěšky. Jeden hlas mi říkal „neblázni, vždyť prší“. Druhý říkal „tohle že je déšť?“ A pak jsem si vzpomněl, že dříve, když jsem jezdil na vandry, chodili jsme i v mnohem silnějších deštích. A tak jsem tedy šel.

Vzpomínal jsem, kolikrát jsem kdy zmoknul. Jak jsem šlapal pěšky několik kilometrů za prudkého lijáku z kopce do kopce. Jak jsem se pak setkal s kamarády v hospůdce. Hospodská změřila moji zmoklou postavičku přísným pohledem a pronesla „to vypadá na grog“. A tak jsem si ho dal. Promoklý skrz na skrz jsem pak seděl mezi kamarády a nad louží, která se pode mnou udělala. „Člověče, z tebe se kouří,“ pronesl uznale kamarád. A měl pravdu, pára ode mne stoupala jak z rychlovarné konvice. „To bude tím grogem“ odvětil jsem. A tak jsme si dali grog všichni a pěli ódy nad tímto úžasným vysušovacím nápojem. Přežil jsem to ve zdraví, neomarodil jsem. Holt, jsme dnes už zhýčkaní a ani nevíme, co znamená pořádně zmoknout. Pár kapek deště, a když se ráno nedostaneme suchou nohou do práce, tak už nadáváme.

A já? Došel jsem do práce skoro suchý. Kapky padaly tak sporadicky, že mnohé z nich uschly na mém oblečení dříve, než jsem došel na místo. Tohle se opravdu nedalo nazvat deštěm.

Žádné komentáře:

Okomentovat