úterý 30. června 2009

Co jsme zaseli, to sklidíme

"Podívej, tati, beruška."
"No a co? Tak je tam beruška. Musíme jít, ať to stihneme."
"Ale ona leze na tu kytičku…“
"Ku..a, nes… mě, říkal jsem, že spěcháme, musím ještě do servisu pro auto."
"Ale…“
"Jdeme!!!"

Mám radost, když vidím jak maminka, či tatínek vede za ručičku své dítě a povídá si s ním, vysvětluje. Mám radost, když vidím na hřišti tatínka či maminku, jak si se svým dítětem hraje. Mám radost, když vidím rozzářené dětské oči.

Avšak bolí mě srdce, když tatínek kráčí dlouhými kroky a za ruku táhne bezohledně dítě. On jeden krok, dítě čtyři. Bradička se mu natřásá a otec rozzuřen nad dítětem, které ho zdržuje, táhne ten nebohý uzlíček za sebou. Slepý a hluchý neslyší pláč svého dítěte. Nebo maminka, které povolily nervy, a mrštila svým dítětem do golfek. Hned na to zasypává své dítě jednou ránou za druhou. Přes ručičky, přes tvář, přes hlavičku, až na zem padá dětská čepička, která se už na tom zmítajícím tělíčku neudržela. V té chvíli stojím zkoprnělý a neschopen slova. Sám sobě nadávajíc pro vlastní neschopnost správně zareagovat, zastavit ten příliv vzteku. Zastavit ten vodopád, kterým ten větší a silnější zaplavuje toho malého, bezbranného.

Proč to všechno? Tolik nás všechny ten uspěchaný svět ničí? Taková má být daň za "ztracené" vteřiny? Zastavme se na chvilku. Co může být přednějšího, než naše dítě? Doba je těžká, to vím. Je těžké udržet nervy na uzdě. Ale měli bychom se ovládat. Jinak pácháme nenávratné škody na dětské duši. A je možné, že až jednou budeme staří a pomalí, až se z nás stanou ukňourané trosky, všechno se nám vrátí. Co jsme zaseli, to sklidíme.

"Synku, chtěl bych ti něco říci."
"No jo, ale teď nemám čas."
"Chtěl bych jen…“
"Ty si vybereš vždycky chvíli…“
"Ale je to důležité…“
"Do pr…le, říkám, že nemám čas, musím ještě do servisu pro auto."
"Ale…“
"Čau, musím letět."

Žádné komentáře:

Okomentovat