Semafory

Neustále někam spěcháme. Čas nás honí a den je rozplánovaný skoro na vteřiny. Když nás něco zdrží, časový plán se hroutí a hned má člověk o starost víc. Nadáváme, rozčilujeme se, jsme nervózní. V tu chvíli je z nás nášlapná mina. Stačí maličkost a ten, kdo neopatrně šlápne, tuto minu odpálí. Může to být kdokoli. Náhodný člověk, kolega v práci, zákazník, či, jak se nejčastěji stává, někdo z nejbližších. Na tohoto chudáka pak vylijeme z našeho kyblíku nervů svůj žlučovitý obsah. Proč se však rozčilovat? Kvůli několika ztraceným minutám?

Cesta do práce mi trvá 30 minut. Dnes jsem chtěl zlomit svůj časový rekord a tak jsem spěchal. Zastavil mě však semafor. Nekonečně dlouho jsem čekal, než se rozsvítila zelená. Byl jsem naštvaný, že jsem ztratil tolik drahocenných vteřin. Nicméně mě to donutilo přemýšlet. Co by se stalo, kdyby tam ten semafor nebyl? Semafory jsou přeci od toho, aby synchronizovaly dopravu. Aby se něco zastavilo a něco jiného mohlo jet. Nebo někdo jít. Z chaosu vytvářejí řád bez kolizí. Proč se tedy rozčilovat? Vždyť je to pro naše dobro.

A jak je to se skutečným světem? Nestíháme? Tak se hlavně nerozčilujme. V tuto chvíli nás někdo zadržel, něco nás zastavilo, svítila nám červená. Možná proto, abychom se zařadili do plynulého toku událostí, abychom někde v budoucnu pořádně nenarazili. Takže přijměme tento fakt. Vlastně buďme vděční. Uvolněme se a děkujme za to, že i když se nám naboural náš časový plán, možná jsme unikli něčemu mnohem horšímu, co by mohlo mít mnohem závažnější důsledky. Přijmeme-li tuto vizi, nebudeme mít vztek. Nebudeme si ho vylévat na ostatních a bude nám zde na tomto světě zase o trochu lépe.