Podstata kompromisu, který poslal legislativu do finálního vyjednávání, je stejně křehká jako lednová dlažební kostka. Místo povinné plošné kontroly se sice mluví o kontrole "dobrovolné," jenže v digitálním světě znamená "dobrovolná kontrola" to samé, co "nezbytně nutná daň" v politickém slovníku. Představme si, že každá aplikace – od WhatsAppu po váš soukromý mail – dostane trvalé povolení skenovat, co si píšete. Nejen, že to ohrožuje šifrování, základ naší online bezpečnosti, ale otevírá to Pandořinu skříňku. Dnes je to CSAM, zítra dezinformace, pozítří nesprávný mem. Evropa si zkrátka myslí, že dokáže postavit „Velkého bratra“, který bude sledovat jen ty zlé. To je ovšem hluboce naivní předpoklad, který nás stál svobodu už mnohokrát.
Právníci a aktivisté bijí na poplach, a to zcela oprávněně. I po osekání zůstává základní princip: Stát má právo prohrabat se ve vaší digitální korespondenci, pokud se mu to hodí. Měli bychom si uvědomit, že v éře AI se jednou vytvořený precedens stává okamžitě trvalou a levnou realitou. Můžeme sice děkovat za digitální bezpečnost dětí, ale měli bychom se ptát, zda za to platíme cenou, za kterou se kupuje tichá poslušnost – naší svobodou a soukromím. Příště, až si budete psát s babičkou o receptech, nezapomeňte, že na druhé straně možná sedí algoritmus s lupou a čeká na vaši hrozbu terorismem v podobě extra špetky pepře.
