Pepan a Koala

Občas mě něco chytne a nedám pokoj, dokud to nenapíšu. Jako třeba poslední příhoda s vajíčkem. Ta vznikla opravdu podivně. Byl to sen, který se mi zdál těsně před probuzením. V podstatě se odehrál přesně tak, jak jsem napsal. Nebylo ani třeba ho nějak upravovat. Přidávám teď do sekce „k pobavení“ další kousek. Vznikl, když se mě kolega v práci žertem zeptal, co bych dělal, kdyby mi v restauraci donesli k jídlu „Koalu“.

Pepan a Koala
"Pane vrchní, dám si toho medvídka Koalu."
"K vašim službám."
"Jednoho medvěda!!!" zahulákal vrchní do kuchyně.
"Tatí, ty ho fakt sníš?" vykulila na mě Evička oči.
"Neboj, to je jen vepřové maso, oni tomu tak jen říkají," chlácholila ji moje žena Jarmila. Evička chápavě přikývla hlavou.

Po chvilce.
"Ták, tady to máme… jeden koala pro pána!"
Spod nerezové poklice na nás zírala nepřítomnýma očkama hlava medvídka koaly. Rodinka ztichla.
"Ty oči, to jsou asi korálky, ne?" Znalecky jsem ohodnotil výtvor místního kuchaře.
"Tatí, to je fakt medvídek. Já se na tebe zlobím."
"No to jsi, Pepane ale fakt přehnal."
"Jů, táta sní koalu, to bude hustý!" ohodnotil devítiletý Péťa.
"No a co! Maso jako maso. Jedovatý to není. A možná je to i dietní. Vždyť jsi říkala, že si mám dát něco dietního! Víš, čím se živí? Eukalyptovými listy!!! Na tom přeci nemůže být nic špatného."

Uříznul jsem první sousto.
Malá Evča se rozplakala. "Tatínek spapá medvídka!"
"Pepane! Jestli do toho kousneš, už v životě s tebou nechci nic mít!"
Zahryznul jsem se do prvního sousta.
"Tak děti jdeme! Počkej, až přijdeš domů!"
Rodinka se dala na zběsilý úprk, děti plakaly.
Poválel jsem sousto po jazyku. Hmmm. Bylo to dobré...