Eskymauti

„Tatí, dnes jsme si ve školce hráli na eskymauty.“
„Cože?“
„Nó, na eskymauty. Letěli jsme raketou na měsíc.“
„Aha :)“

Tak si říkám, nakonec proč ne. Když Čína má Tchajkonauty, proč bychom my Češi nemohli mít Eskymauty.

Slovo do slovníčku

Flešdírka - USB konektor

Prasavec

Další slovo do slovníčku:
prasavec = pravěký předchůdce savce

Střekov

Doposud jsem si myslel, že jedna z částí Ústí nad Labem se jmenuje Střekov. Při pohledu na vstupenku do cirkusu, kterou přinesla moje dcerka ze školky, mi svitlo. Jak jsem se mohl tak mýlit. Střekov přece nic neznamená, ale „Skřekov“, jak bylo na vstupence, to už smysl dává. Pravděpodobně to bylo v minulosti místo, kde byl hluboký les, kam se málokdo odvážil, jelikož toto místo bylo plné neznámých skřeků. Dokonce i v dnešní době se zde ještě ozývají občas skřeky vycházející obzvláště z míst Krajského či Okresního soudu. Pravděpodobně to jsou odsouzení trestanci, kteří při zaslechnutí soudních verdiktů kvílí nelidskými hlasy. Teď už si to budu pamatovat. Žádný Střekov, ale Skřekov.

Měsíc v úplňku

"Dnes svítil krásně měsíc, byl v úplňku," říká moje žena.
"Tatí, tatí, dnes byl úplnivej měsíc." volá na mě moje dcerka. :)

Vtípek

Baví se dva počítačoví fandové.
"Víš, že musíš koupit svému psovi čip?"
"Jo, už jsem mu koupil předplatné, ale ten parchant to nechce číst."

Pro ty, co neví: CHIP = počítačový magazín, zde odkaz www.chip.cz .

Nové slovíčko

tmavozrnná houska = tmavá, celozrnná houska
Vzniklo úplně samovolně při nákupu :)

Ústí nad Labem na Google - Street View

Mé oči se odlepily od monitoru, podíval jsem se z okna. Po silnici zrovna projížděl tmavý Opel s podivuhodnou konstrukcí. Co to veze na střeše? Nejdříve mě napadly ampliony. Ale žádný zvuk, žádná hudba, žádný cirkus, žádná akční sleva v některých z místních hypermarketů.
Až nápis "Google" mě probudil. "Street View", blesklo mi hlavou. A běžel jsem pro fotoaparát. Nebyl jsem moc rychlý, ale fotka se, ač na velikou dálku, celkem povedla. Super, tak Ústí bude na "Street View". Jako třeba "Paříž". Viz odkaz zde .

Prázdné tlachání

V kanceláři bylo ticho, které jen rušilo klapání klávesnic a klikání myší. Zatoužil jsem toto ticho prolomit. Tak jsem jen tak plácnul do éteru…
"Tak si představte, co se mi včera stalo…"
Nastalo ticho, klávesnice přestaly klapat. Dramatická pauza. V očích mých kolegů se objevily otazníky.
"Vůbec nic…"
"To je zajímavé, mě taky," opáčil jeden z kolegů."
Jestli jsme nebyli na stejném místě. Kde se ti to stalo?" zeptal jsem se.
"Doma," zněla odpověď.
"Mě také. No vidíš, vždyť jsem to říkal. Byli jsme na stejném místě."
Klávesnice se opět rozběhly, myši začaly klikat. To bylo slabé, příště zvolím silnější kalibr :)

Nová slovíčka :)

Podařilo se mi vymyslet několik nových slovíček a obohatit tak český jazyk. Snad mi to nebude mít nikdo za zlé :)

modroha = modrá obloha
wcmeska = sms která dorazí člověku sedícímu na wc
krklinka = bublinka v limonádě

Pepan a Koala

Občas mě něco chytne a nedám pokoj, dokud to nenapíšu. Jako třeba poslední příhoda s vajíčkem. Ta vznikla opravdu podivně. Byl to sen, který se mi zdál těsně před probuzením. V podstatě se odehrál přesně tak, jak jsem napsal. Nebylo ani třeba ho nějak upravovat. Přidávám teď do sekce „k pobavení“ další kousek. Vznikl, když se mě kolega v práci žertem zeptal, co bych dělal, kdyby mi v restauraci donesli k jídlu „Koalu“.

Pepan a Koala
"Pane vrchní, dám si toho medvídka Koalu."
"K vašim službám."
"Jednoho medvěda!!!" zahulákal vrchní do kuchyně.
"Tatí, ty ho fakt sníš?" vykulila na mě Evička oči.
"Neboj, to je jen vepřové maso, oni tomu tak jen říkají," chlácholila ji moje žena Jarmila. Evička chápavě přikývla hlavou.

Po chvilce.
"Ták, tady to máme… jeden koala pro pána!"
Spod nerezové poklice na nás zírala nepřítomnýma očkama hlava medvídka koaly. Rodinka ztichla.
"Ty oči, to jsou asi korálky, ne?" Znalecky jsem ohodnotil výtvor místního kuchaře.
"Tatí, to je fakt medvídek. Já se na tebe zlobím."
"No to jsi, Pepane ale fakt přehnal."
"Jů, táta sní koalu, to bude hustý!" ohodnotil devítiletý Péťa.
"No a co! Maso jako maso. Jedovatý to není. A možná je to i dietní. Vždyť jsi říkala, že si mám dát něco dietního! Víš, čím se živí? Eukalyptovými listy!!! Na tom přeci nemůže být nic špatného."

Uříznul jsem první sousto.
Malá Evča se rozplakala. "Tatínek spapá medvídka!"
"Pepane! Jestli do toho kousneš, už v životě s tebou nechci nic mít!"
Zahryznul jsem se do prvního sousta.
"Tak děti jdeme! Počkej, až přijdeš domů!"
Rodinka se dala na zběsilý úprk, děti plakaly.
Poválel jsem sousto po jazyku. Hmmm. Bylo to dobré...

Podvedli mne!

Tak jsem byl zase jednou nakupovat. Narazil jsem na něco, co mě fascinovalo. Úžasný nápad. Prodej vajíček po jednom kusu. Vajíčka kusovky! Proč kupovat celé plato? Proč jich kupovat pět, šest, či deset? Koupíte si jedno, dvě, tři a je to. Nemohl jsem od tohoto trháku odtrhnout oči. Každé vajíčko bylo extra zabalené. Krásný barevný obal. Nevydržel jsem a koupil jsem. Alespoň jedno. Cena byla docela nadsazená. Ale co chcete – NOVINKA! Než se to začne prodávat, musí se najít pár průkopníků, kteří nebudou litovat peněz. Ano, byl jsem průkopník. Donesl jsem vajíčko domů, jako svátost. Když jsem ho ale rozbalil, pokoušely se o mě mrákoty. BYL JSEM PODVEDEN! Skořápka byla čokoládová! A považte – bílek nikde. A žloutek? Fuj – byl plastový! A uvnitř toho plastu figurka. Figurka šklebící se opice! JAKÝ VÝSMĚCH! Nemohl jsem uvěřit, že tohle někdo mohl vymyslet. Kdo mohl být tak krutý? Kdo donutil zákazníky, aby kupovali vajíčka za takové peníze? Aby pak doma, kde by se měl člověk cítit bezpečně, v teple rodinného krbu, byli dehonestováni šklebící se opicí? NESKUTEČNÉ!!!

Sen - 20. července 2009

Sen byl krátký a kárající, zdál se mi těsně před probuzením.
Stál jsem u okna. Zatahoval jsem závěs. Najednou se ozval hlas:
„Stejně tak, jako teď zatahuješ závěs, aby skrz okno nešlo tolik světla, stejně tak ty přede mnou zavíráš svou duši, aby do ní nešlo Boží světlo."
To je všechno. Avšak dost na to, abych se sám nad sebou více zamyslel.

Po ránu

Tak jsem zase jednou jel do práce trolejbusem a potkal tam známého. Tvářil se tak, jako když mu právě ulétli holubi. Ono není divu - člověk, kterého z tepla lože nemilosrdně vytáhne drnčící budík, nehýří zrovna optimismem. Pozdravili jsme se, padly obvyklé fráze.
"Jak je?" zeptal jsem se.
"Toto ráno se mi zrovna nepovedlo," odpověděl zasmušile. A mlčel.
„Kdyby se ten den dal nějak přeskočit,“ posteskl si.
„Jo, to by se hodilo, mít do života třeba pět bonusů, a když by bylo ouvej, tak jeden z nich využiješ, přeskočíš den a je to.“
„Hm, “ a mlčel dál.
Až na pár dalších slůvek jsme potom mlčeli celou cestu. Napadlo mne, že bych ho měl trochu povzbudit. A tak mě nakonec napadlo - "Každé další ráno může být lepší, než to dnešní." On uznale pokýval hlavou a já vystoupil z trolejbusu. Nevím, jestli mu to pomohlo. Ale možná to pomůže někomu z vás. Já sám vlastně ani nevím, jestli jsem na to přišel sám, či jsem si to kdysi dávno někde přečetl a teď se to vydralo na povrch z mých hlubin mozkových. Raději se pro všechny případy vzdávám autorství.

Sen - 7. července 2009

Zdálo se mi, že stojím se svou rodinou uprostřed panelového sídliště. Byla nás tam malá skupinka lidí. Najednou jsme v dálce uviděli obrovské, cihlově červené letadlo. Letělo blíž a blíž, ztěžka a pomalu. A klesalo pořád níž. Všichni jsme trnuli hrůzou, co se stane, protože letělo nad obydlenými domy. Ještě se snažilo otočit směr, pak mu ale upadlo ocasní kormidlo a letadlo spadlo na jeden z paneláků. Úplně ho celý rozsypalo. Bylo to celkem blízko nás. Všichni jsme věděli, že bude následovat výbuch. Báli jsme se, že by nás mohl sežehnout jeho plamen. K tomu výbuchu pak opravdu došlo. Nebyl tak velký, takže jsme si všichni oddechli, ale mě v tu chvíli napadlo, že po něm přijde tlaková vlna. Na všechny jsem zakřičel, ať si lehnou. Lehli jsme si a čekali. Držel jsem svoji dcerku a ženu tak, aby se jim nic nestalo. Přišel velký vítr, spousta prachu, vzduchem létaly drobné části lehčích předmětů. Když se vlna převalila, někdo řekl, že teď pěkně sprchne. Běžel jsem o kus dál, do takového dolíku, kde byly různé předměty. Byl tam také natažený igelit. Ten jsem strhnul a běžel s ním ke své rodince, abych je tím přikryl. Mezitím začalo drobně pršet. Řekl jsem, že teď musíme odsud pryč. Utíkali jsme pryč a najednou jsem před očima uviděl dlouhý seznam. „Co to je za seznam?“ zeptal jsem se. Nějaký hlas odpověděl „ to jsou města, která budou trpět povodněmi“. Zarazilo mě to, těch měst tam bylo opravdu hodně. Určitě více než přes stovku. Najednou byl seznam pryč. Snažil jsem se vzpomenout, jaká města tam byla, ale žádné jsem si nezapamatoval. Později mi na mysli vytanulo „Heřmanův Městec“.