Éra digitálních podvodů: Když vaši diplomku píše stroj, který neumí ani vyřešit CAPTCHA

 V současné době prožíváme fascinující sociální experiment: Kdo je línější – student, který si nechá esej generovat umělou inteligencí, nebo učitel, který ji pomocí jiné umělé inteligence kontroluje? Analyticky vzato, došlo k demontáži samotného vzdělávacího procesu. Místo rozvoje kritického myšlení teď trénujeme "Prompt Engineering" – umění klást AI ty správné dotazy, aby vytvořila co nejméně detekovatelný text. Největší sranda je, že ty nejlepší výsledky podávají modely, které občas sami sebe označují za kachnu a tvrdí, že nemají ruce. A sarkasmus? Celý systém se stal velkou hrou na kočku a myš, kde vítězí ten, kdo dokáže lépe skrýt digitální stopy. Přitom bychom měli být upřímní – většina generovaného obsahu sice zní přesvědčivě, ale je prázdná jako sliby před volbami.

Tato lenost se ale rychle přesouvá i do profesionálního života. Meetingy plné "strategického blábolu" jsou teď elegantně generovány AI, e-maily mají dokonalou, leč bezduchou strukturu, a každý projev je brilantní, ale naprosto generický. Ztrácíme kontakt se skutečnou lidskou myšlenkou a nahrazujeme ji dokonalým, leč syntetickým konsenzem. A ten humor? Za chvíli nepoznáme, jestli náš šéf mluví, nebo jen recituje text, který mu na poslední chvíli sepsal robot, který včera řešil, jestli by brambora přežila ve vesmíru. Měli bychom si připomenout, že AI je jen zrcadlo naší kolektivní průměrnosti. Pokud ji budeme neustále žádat o generování průměrných textů, průměrnost se stane standardem.

Žijeme v éře, kde realitu ověřuješ déle, než trvá napsat lež: Vítejte ve zlatém věku Deepfakes

Technologický pokrok je krásná věc. Jenže místo, abychom pomocí AI léčili nemoci, používáme ji k tomu, abychom digitálně zmanipulovali videa a nahradili hlasy politiků v komických, ale nebezpečně uvěřitelných scénkách. V současnosti se nacházíme v analyticky fascinující, ale sociálně katastrofální situaci: Vytvořit naprosto přesvědčivý deepfake stojí zlomek času a peněz, než kolik stojí jeho ověření. Je to infekční dezinformační asymetrie. Ironie spočívá v tom, že čím uvěřitelnější lež je, tím rychleji se šíří, protože lidský mozek je naprogramován reagovat na silné emoce, nikoli na nudný fakt-checking.

A zde přichází ten sarkastický kopanec: My se sice snažíme vzdělávat veřejnost v mediální gramotnosti, ale to je jako učit lidé plavat v době, kdy už stojí uprostřed digitálního oceánu, kde na ně útočí podvodné velryby generované umělou inteligencí. Dříve jsme si lámali hlavu, zda je ta fotka pořízená z dobrého úhlu, dnes se musíme ptát, jestli ten člověk, který k nám promlouvá z obrazovky, vůbec existuje. Nejlepší na tom je, že jediný, kdo z tohoto chaosu profituje, je samotná technologie, která nás nutí neustále konzumovat a pochybovat. Je to dokonalá past: Čím méně věříme, tím více klikáme, abychom zjistili, co je ještě pravda.

Digitální detox? Kdepak. Budoucí generace dostala návod na život od robota, který prodává protein

Vstupujeme do éry, kdy je hranice mezi skutečným člověkem a generativní umělou inteligencí tenčí než platový výměr průměrného učitele. Sociální sítě jsou zaplaveny virtuálními influencery – dokonale naskenovanými a vyrenderovanými figurami, které nikdy nemají špatný den, špatný úhel, ani neplatí daně. Analyticky vzato, pro marketingové oddělení je to geniální tah: dokonalá kontrola značky, žádné skandály s alkoholem a maximální efektivita prodeje. Pro mladou generaci je to ale toxické zrcadlo, které promítá nedosažitelnou iluzi. Sledujeme modelky, které nejedí, fitness guru, kteří nemají svalovou horečku, a cestovatele, kteří neplatí letenky.

Sarkasmus stranou: Média už dávno přestala prodávat realitu a teď se k tomu přidávají i sociální sítě. Dříve nás štvala filtrace fotek, dnes se musíme vyrovnat s tím, že filtr je celá ta osoba. Je to v podstatě dokonalé alibi pro naši vlastní nedokonalost: Proč se snažit, když ideálem je bytost bez metabolismu, za kterou stojí tým programátorů a psychologů? Můžeme se sice smát, jak jsou děti naivní, ale systém, který je učí, že skutečnou hodnotu má jen digitální avatár, je problém, který by neměl být jen virální, ale měl by být léčen.

Velký bratr klepe na Messenger: Vítejte v Evropě, kde je vaše soukromí jen volitelná funkce

Evropská unie opět dokázala, že její nejoblíbenější koníček je řešit jeden problém vytvořením pěti nových. Nejnovějším hitem, který hrozí explodovat v naší digitální peněžence i soukromí, je takzvaná regulace CSAM, eufemisticky přezdívaná „šmírovací zákon“ nebo "Chat Control". Cíl je samozřejmě naprosto ušlechtilý – ochrana dětí před zneužíváním. Kdo by s tím nesouhlasil? Jenže cesta, kterou Brusel volí, připomíná pokus o sterilizaci operačního sálu pomocí atomové bomby. Místo abychom řešili skutečné bezpečnostní díry, zvažujeme, že preventivně projdeme každou vaši konverzaci. Analyticky vzato, to je geniální řešení pro byrokrata, ale noční můra pro svobodného občana.

Podstata kompromisu, který poslal legislativu do finálního vyjednávání, je stejně křehká jako lednová dlažební kostka. Místo povinné plošné kontroly se sice mluví o kontrole "dobrovolné," jenže v digitálním světě znamená "dobrovolná kontrola" to samé, co "nezbytně nutná daň" v politickém slovníku. Představme si, že každá aplikace – od WhatsAppu po váš soukromý mail – dostane trvalé povolení skenovat, co si píšete. Nejen, že to ohrožuje šifrování, základ naší online bezpečnosti, ale otevírá to Pandořinu skříňku. Dnes je to CSAM, zítra dezinformace, pozítří nesprávný mem. Evropa si zkrátka myslí, že dokáže postavit „Velkého bratra“, který bude sledovat jen ty zlé. To je ovšem hluboce naivní předpoklad, který nás stál svobodu už mnohokrát.

Právníci a aktivisté bijí na poplach, a to zcela oprávněně. I po osekání zůstává základní princip: Stát má právo prohrabat se ve vaší digitální korespondenci, pokud se mu to hodí. Měli bychom si uvědomit, že v éře AI se jednou vytvořený precedens stává okamžitě trvalou a levnou realitou. Můžeme sice děkovat za digitální bezpečnost dětí, ale měli bychom se ptát, zda za to platíme cenou, za kterou se kupuje tichá poslušnost – naší svobodou a soukromím. Příště, až si budete psát s babičkou o receptech, nezapomeňte, že na druhé straně možná sedí algoritmus s lupou a čeká na vaši hrozbu terorismem v podobě extra špetky pepře.

Jen správně pozdravit

Šatna ve školce. Odpověděl jsem na pozdravy nově přicházejících, či odcházejících rodičů. A ta moje malá mlčela. Spustil jsem sáhodlouhý výklad, kdy a jak se správně zdraví. Shrnul jsem, že stačí když bude zdravit vždy, když pozdravím já. Viděl jsem, jak jí to té malé hlavičce "šrotuje", tak už jsem jí nechal být. Co bych po ní chtěl. Vždyť pokaždé, když vejde do třídy, krásně nahlas zdraví. A dnes také - vešla do třídy, nadechla se, a krásně nahlas, jasným hláskem pozdravila - "NASHLEDANOU!" Ach jo, to jsem tomu dal :).

Domácí zvíře

Chtěl jsem udělat krok a má pětiletá dcerka zakřičela. „Tatí, pozóóór!“ Lekl jsem se a má nakročená noha zůstala viset ve vzduchu. „Co je?“ zeptal jsem se. „Tam sedí můj imaginární pes,“ odvětila. Zatáhla za imaginární vodítko a pejska si odvedla stranou. Poplácala ho po zadku a při tom mu potichu šeptala do ouška – „Musíš dávat pozor, nebo tě tatínek zašlápne“. Nevěřícně jsem ještě chvíli zůstal v poloze „volavky“. Kam vlastně můžu šlápnout? Kolik imaginárních zvířátek ještě po našem bytě běhá?

Zamrzlé auto

Stalo se v pondělí. Mrazivé ráno. Odvážel jsem dcerku do školky. Auto už z dálky připomínalo nedobytnou ledovou tvrz.
„No jo, je to celé zamrzlé, dovnitř se asi nedostaneme“.
Zalomcoval jsem klikou. Dveře se ani nehnuly. Zkusil jsem i zadní. Stejný problém. To je tedy hezké ráno. Krucinál, a to každý den poctivě ometám sníh ze střechy auta, aby zatékající voda nezmrzla v drážkách dveří a nestala se tak extra pevným ledovým lepidlem držícím dveře uzavřené. Ze zamyšlení mne vytrhnul hlásek dcerky.
„Tatí, a zkusíš to auto nejdžív odemknout?“
„Cco…? Odemknout? Aha… eh… no vidíš, to je nápad.“
… pondělí je fakt špatnej den :(

Naše rodinka pokaždé jinak

Podle toho, co naši dcerku přes den zaujalo, tak u večeře reorganizuje naši rodinku. Když se dívala na film o lvu Simbovi, říkala „Tatí, já jsem Kiara, ty jsi Simba a maminka je Nala.“ Jindy je to „Mamí, já jsem malé hříbátko, ty jsi kobyla a tatínek je kůň.“ Nebo. „Tatínek je pes, ty jsi fena a já jsem štěňátko.“

Bohužel to došlo až moc daleko. Posledně u večeře pronesla: „Já jsem malé telátko, maminka je velká kráva a tatínek velký bejk“.
Tak už teď se děsím, s čím přijde příště :)

Další slůvko

ledník - chodník s ledovým povrchem (nutno upozornit, že nejsem autorem tohoto slůvka - vzniklo zcela náhodou při rozhovoru)

Záludné otázky

Občas naše dcerka položí otázku či přání, které nás svojí samozřejmostí totálně odzbrojí. Líbí se jí létání a vše kolem něj.

Sledovali jsme spolu paraglidisty vznášející se nad kopcem. S údivem v očích pozorovala toto divadlo. A pak se zeptala: "Tatí, já bych chtěla lítat na padáku, nemáš někde nějakej?" Neměl jsem. Základní vybavení všech otců majících čtyřleté holčičky a já ho neměl. Jaká ostuda :).

Tuhle se při obědě zamyslela a pronesla "Mamí, koupíme si nějakého živého čaloděje a on mě začaluje v létacího poníka". Hledal jsem na internetu. Marně. Nikde živé čaroděje neměli. Jen mrtvé, sušené.

Večer, když usíná, občas se dlouze zamyslí, aby pak uspávajícího/usínajícího tatínka či maminku pořádně probrala. Třeba takhle: "Tatí, koupíš mi balón? Budeme v něm spolu létat a ty budeš žídit." Takže začínám pomalu šetřit, ten balón bude asi pěkně drahý...

Dedukce

"Tatí, podívej, komál. Já se bojím, aby mě neštípnul."
"Neboj, to není komár, to je pakomár, ten neštípe."
"Tatí, ten komál, co neštípe, je pakomál...
... a ten co štípe je PAKO!"

Dětská filozofie

Někdy prostě na filozofii malých dětí nestačím. Třeba nedávno se moje čtyřletá dcerka ráno po probuzení zadumala a mé ženě s důležitým výrazem na tvářičce oznámila:
"Mamí, krátce se peřina řekne peřina a dlouze se řekne déééékááááá."

Nebo v neděli ráno budí mojí ženu:
"Mamí, mamí, mamí... Co je dnes za den?"
"Dnes je neděle."
"Tak to je dobře mamí, to si můžeme přispat."

Že moje žena už neusnula snad ani nebudu zdůrazňovat :)

Na zastávce

Klasické ráno na zastávce trolejbusu. Skupinka hochů jedoucí do školy se pošťuchuje. Za každým druhým slovem "ty vole...", nebo něco ještě jadrnějšího. Když se však ozve "...ti takovou plácnu, že tě ani Google nenajde!", tak zvedám pomyslný palec. Dobrá hláška :)

Eskymauti

„Tatí, dnes jsme si ve školce hráli na eskymauty.“
„Cože?“
„Nó, na eskymauty. Letěli jsme raketou na měsíc.“
„Aha :)“

Tak si říkám, nakonec proč ne. Když Čína má Tchajkonauty, proč bychom my Češi nemohli mít Eskymauty.

Slovo do slovníčku

Flešdírka - USB konektor