úterý 30. června 2009

Co jsme zaseli, to sklidíme

"Podívej, tati, beruška."
"No a co? Tak je tam beruška. Musíme jít, ať to stihneme."
"Ale ona leze na tu kytičku…“
"Ku..a, nes… mě, říkal jsem, že spěcháme, musím ještě do servisu pro auto."
"Ale…“
"Jdeme!!!"

Mám radost, když vidím jak maminka, či tatínek vede za ručičku své dítě a povídá si s ním, vysvětluje. Mám radost, když vidím na hřišti tatínka či maminku, jak si se svým dítětem hraje. Mám radost, když vidím rozzářené dětské oči.

Avšak bolí mě srdce, když tatínek kráčí dlouhými kroky a za ruku táhne bezohledně dítě. On jeden krok, dítě čtyři. Bradička se mu natřásá a otec rozzuřen nad dítětem, které ho zdržuje, táhne ten nebohý uzlíček za sebou. Slepý a hluchý neslyší pláč svého dítěte. Nebo maminka, které povolily nervy, a mrštila svým dítětem do golfek. Hned na to zasypává své dítě jednou ránou za druhou. Přes ručičky, přes tvář, přes hlavičku, až na zem padá dětská čepička, která se už na tom zmítajícím tělíčku neudržela. V té chvíli stojím zkoprnělý a neschopen slova. Sám sobě nadávajíc pro vlastní neschopnost správně zareagovat, zastavit ten příliv vzteku. Zastavit ten vodopád, kterým ten větší a silnější zaplavuje toho malého, bezbranného.

Proč to všechno? Tolik nás všechny ten uspěchaný svět ničí? Taková má být daň za "ztracené" vteřiny? Zastavme se na chvilku. Co může být přednějšího, než naše dítě? Doba je těžká, to vím. Je těžké udržet nervy na uzdě. Ale měli bychom se ovládat. Jinak pácháme nenávratné škody na dětské duši. A je možné, že až jednou budeme staří a pomalí, až se z nás stanou ukňourané trosky, všechno se nám vrátí. Co jsme zaseli, to sklidíme.

"Synku, chtěl bych ti něco říci."
"No jo, ale teď nemám čas."
"Chtěl bych jen…“
"Ty si vybereš vždycky chvíli…“
"Ale je to důležité…“
"Do pr…le, říkám, že nemám čas, musím ještě do servisu pro auto."
"Ale…“
"Čau, musím letět."

čtvrtek 25. června 2009

Cesty do práce - 8.

Všichni bychom rádi měnili svět. Především když je člověk mladý, plný energie a nadšení. Časem však začne narážet na překážky a na nemožnost pohnout zatuhlými kolesy lidského bytí. Člověk ztratí chuť a energii. Aniž bychom si to však uvědomili, měníme svět každým dnem, každou hodinou, každou sekundou. Jistě mnozí znají teorii o motýlu, který mávnutím křídel dovede rozhýbat sled událostí, na jejichž konci je vznik tornáda. Totéž platí i o konání člověka. Vše co člověk na zemi vykoná, to rozhýbává nekonečné množství událostí. Vše co člověk vykoná, mění svět. Chceme-li udělat svět lepším, konejme dobré věci. Nebudeme sice hrdinové, ke kterým bude upínat celé lidstvo svůj zrak, ale budeme zde na světě spokojeni. A o to jde především.

středa 24. června 2009

Cesty do práce - 7.

Tak se to dnes ve mně hádalo. Mám jít do práce pěšky, nemám jít do práce pěšky. Jeden hlas mi říkal „neblázni, vždyť prší“. Druhý říkal „tohle že je déšť?“ A pak jsem si vzpomněl, že dříve, když jsem jezdil na vandry, chodili jsme i v mnohem silnějších deštích. A tak jsem tedy šel.

Vzpomínal jsem, kolikrát jsem kdy zmoknul. Jak jsem šlapal pěšky několik kilometrů za prudkého lijáku z kopce do kopce. Jak jsem se pak setkal s kamarády v hospůdce. Hospodská změřila moji zmoklou postavičku přísným pohledem a pronesla „to vypadá na grog“. A tak jsem si ho dal. Promoklý skrz na skrz jsem pak seděl mezi kamarády a nad louží, která se pode mnou udělala. „Člověče, z tebe se kouří,“ pronesl uznale kamarád. A měl pravdu, pára ode mne stoupala jak z rychlovarné konvice. „To bude tím grogem“ odvětil jsem. A tak jsme si dali grog všichni a pěli ódy nad tímto úžasným vysušovacím nápojem. Přežil jsem to ve zdraví, neomarodil jsem. Holt, jsme dnes už zhýčkaní a ani nevíme, co znamená pořádně zmoknout. Pár kapek deště, a když se ráno nedostaneme suchou nohou do práce, tak už nadáváme.

A já? Došel jsem do práce skoro suchý. Kapky padaly tak sporadicky, že mnohé z nich uschly na mém oblečení dříve, než jsem došel na místo. Tohle se opravdu nedalo nazvat deštěm.

úterý 23. června 2009

Cesty do práce - 6.

Dnes drobně pršelo, tak jsem svou obvyklou ranní procházku do práce zkrátil. Ale i tak mě něco napadlo. Přemýšlel jsem o svém životě, a uvědomil si, že se dělí na dílčí etapy.

Období nevědomosti (dětství asi tak do 2 let), období absolutní oddanosti a závislosti na rodičích (asi tak do 7 let), období kdy mi bylo všechno fuk, ale poslouchal jsem rodiče (asi tak do 13 let), období kdy mi bylo všechno fuk, ale už jsem si dělal všechno po svém (asi až do 21 let). Období zodpovědnosti (když má člověk rodinu, o kterou se musí starat - asi tak do 36 let). A období zodpovědnosti a usmíření (zodpovědnost k rodině, usmíření s faktem, že jsou věci, které člověk nemůže měnit, usmíření se světem – beru ho takový, jaký je).

A teď jsem zvědavý, jaká období mě ještě čekají.

pondělí 22. června 2009

Cesty do práce - 5.

Tak dnes mě cestou do práce nic nenapadlo. To bude tím víkendem. Použil jsem tedy CML (Centrální Mozek Lidstva - internet), a vylovil z jeho kalných vod zajímavé srovnání.

Jaký je rozdíl mezi obyčejným člověkem a programátorem? Obyčejný člověk si myslí, že jeden kilobyte má 1000 bytů a programátor si myslí, že jeden kilometr má 1024 metrů.

Ovšem dneškem ta poučka přestala platit, alespoň tedy pro mne, obyčejného člověka :). Protože teď už to vím.

Ale když jsme u těch programátorů. Tak jeden vtípek pro dobrou náladu.

Programátor líčí svůj zážitek z nákupu: Koukám na lísteček k nákupu, co mi má žena napsala. A musel jsem se zasmát. Představte si, že tam bylo – „Filé 1 kg“. Tak jsem jí hned do telefonu sprdnul, že „fajl“ se píše „file“, s krátkým „e“, a už vůbec není v kilogramech (panebože, kde to vzala?), ale v kilobajtech. Já nevím, čím ty ženské přemýšlí. A víte co mi na to řekla? Prý ať se těch kilobajtů zkusím nažrat. Vůbec nechápu, co tím myslela.

pátek 19. června 2009

Hlášky mé malé dcerky - 1.

Při nedělním obědě, kdy se jí starší sestra smála, jakým způsobem jí. Tak tedy vzkaz všem posměváčkům. "Buď zticha a nesměj se! Nebo tě zabije ještěrka."

Cesty do práce - 4.

Leckterý hloupý a chudý by mohl moudrého a bohatého učit lásce.

Cesty do práce - 3.

Vědci zjisitli, že lidé, kteří konzumují ve větší míře citrony, mají v pozdějším věku více vrásek. Jestli tomu některý z vás nevěří, ať si lízne citronu před zrcadlem :)

Cesty do práce - 2.

Přítomnost je jen filozofickým pojmem. Je to jen pomyslná hranice mezi minulostí a budoucností.

Cesty do práce - 1.

Nenalézáme li morálku v sobě, hledáme ji v ostatních. O to více jsme pak roztrpčeni, když ten, na koho jsme toto břímě uvalili, zakopne a morálku poruší.

Cesty do práce - úvod

Jsem jen obyčejný člověk. Pro někoho socka. Nemaje automobil, jezdím do práce trolejbusem. Jednoho dne, bylo to poměrně nedávno, jsem zjistil, že mám prošlou legitimaci MHD. Vystoupil jsem a chtěl jsem si koupit jízdenku mobilem. Ale ouha. Číslo, na které je možné si jízdenku objednat, jsem z paměti neznal. Nu co, rozhodnul jsem se jít do práce pěšky. Zabralo to slabou půlhodinku, což se k mému úžasu blížilo času, který jsem strávil v MHD a čekáním na to, až ta pixla nacpaná lidmi, přijede. Od té doby chodím pěšky. Navíc to má výhodu v tom, že člověk může více přemýšlet. A tak ty "perly", které by bylo škoda jen tak je nechat válet někde na chodníku, mezi mým domovem a prací, budu zveřejňovat na tomto blogu.